Talisman poutníků

Spoustu bytostí věří, že v mnohých vyprávění je ukrytá pravda. A výjimkou není ani zachovaný příběh o artefaktu, který prý dokáže, co nikdo ne - zemřít bez bolesti.

---

Talisman poutníků

Konečně jsem dostal od pana T. dopis. Mám se neprodleně připravit na cestu. Po setmění přijede kočár, který mě odveze na jeho hrad. Šel jsem se tedy rozloučit s hostinskou. Když zjistila, kam jedu, okamžitě zbledla. Třesoucím hlasem mi popřála hodně štěstí a vtiskla mi do ruky jakýsi předmět. Prý je to amulet, který mě ochrání. Pověrčivost místních lidí je vskutku úsměvná. Úderem osmé mně před hostincem opravdu čekal kočár. Prapodivný chlapík, celý v černém, mi pokynul, ať nastoupím. Cesta vedla temným lesem. Ulevilo se mi, když jsme zastavili na nádvoří starého sídla. Vystoupil jsem a položil ruku na železné klepadlo ve tvaru vlčí hlavy. Než jsem stihl zaklepat, dveře se otevřely do šíře pár centimetrů a já mohl zahlédnout oko, které si nejdříve prohlédlo mě a poté i okolí.

„Přijel jsi sám?“ otázal se mě hluboký místy chraplavý hlas.

„Samozřejmě,“ odvětil jsem napjatě, v rukou pevně svírajíc menší kufr.

„A nezapomněl jsi náhodou na něco?“ zvýšil muž mírně hlas, avšak i to málo stačilo, aby mi přejel mráz po zádech.

„Ach ano…“ odmlčel jsem se na malou chvíli a slova, která jsem se dočetl drobným písmem v dopisu převaloval na jazyku. Měla nasládlou chuť, avšak to mohlo být zaviněné brzkou večeří, „heslo je svátek – „

„A koho, koho?“ zaznělo netrpělivě za dveřmi.

„svátek poutníků,“ pronesl jsem nejistě a z toho náhlého ticha přešlápl na místě. Dveře se zabouchly, zaznělo pár systematických cvaknutí posledního bezpečnostního zámku a já mohl pohlédnout na muže, se kterým jsem hovořil.

Byl shrbené postavy, kterou zahaloval dlouhým hábitem a dle jeho celkového vzhledu jsem usoudil, že je velmi starý. A přesto, že bych muži stojícímu přede mnou měl projevit jistou úctu, pouze jsem kývl hlavou s myšlenkou nad setkáním s mnohem staršími bytostmi ve své práci a bez vyzvání vstoupil do haly hradu.

Všechny prostory sídla, jak jsem později zjistil, byly opatřeny pouze nutným nábytkem a některé místnosti byly dokonce zcela prázdné. Pan Toweo mě odvedl do jeho pracovny, která před několika lety sloužila jako salónek pro návštěvy. Velebné tapety byly zastaralé, obrazy na stěnách zaprášené stejně jako pár výstavních skříní, které se pyšnily nějakými starožitnostmi, čalouněná křesla byla odsunuta na stranu a konferenční stolky byly schované pod štosy spisů, plánů a knih. Uprostřed místnosti sídlil dříve jídelní stůl, tak velký že by se u něj najedla deseti členná rodina, dnes na něm bylo umístěno množství ampulek, staré náčiní na vaření a kotlík, ze kterého se kouřilo.

„Už se konečně dočkám,“ zahlaholil nadšeně stařec a já na něj tázavě pohlédl. Avšak objasnění nepřicházelo a starý čaroděj si dál něco nesrozumitelného mumlal. Čeho by se měl dočkat? S odkašláním, které mělo upozornit na moji přítomnost, jsem důležitě poklepal na malý příruční kufřík. Chtěl jsem mít vše rychle za sebou, a protože zaplaceno bylo již dopředu, stačilo jen předat objednaný materiál.

Pan Toweo se prudce otočil. Na okamžik vypadal zaskočen mojí přítomností, avšak hned se vzpamatoval a obdařil mě úsměvem. „Takže máte vše, o co jsem žádal?“ ptal se, když jsem pokládal kufřík na jídelní stůl.

„Samozřejmě, jen nechápu, proč jste chtěl, abych zboží přivezl osobně,“ pronesl jsem myšlenku, která mě v hlavě sužovala, už od přečtení dopisu. Čaroděj však místo odpovědi vykládal z kufříku jednu bylinu po druhé a něco si opět pro sebe nesrozumitelně brblal. Nejistě jsem poodstoupil od stolu, abych starci umožnil plný přístup k jeho zboží a pohrával si s myšlenkou nenápadného vytracení. Mé přání se postupně měnilo v realitu. Už jsem bral za kliku dveří, už byla svoboda na blízku, když v tom mě někdo uchopil za paži. Starcovy nehty se mi nepříjemně zarývaly do kůže a z jeho pronikavého pohledu jsem se cítil nesvůj.

Na té pověrčivosti možná něco bude. Probleskla mi hlavou vzpomínka na dnešní odpoledne, kdy jsem obavy hostinské bral spíše jako neznalost.

Pan Toweo mi gestem ukázal, abych se posadil na křeslo poblíž jídelního stolu. „To není nutné. Svoji práci jsem již vykonal a vy jste zaplatil,“ snažil jsem se slušně odmítnout, „navíc mám ještě spoustu jiné práce…“

„DO STARÉ HERKY, už se konečně posaď,“ zaburácel čaroděj tak, až mě strach z něj usadil do dost nepohodlného křesla. „Ještě nepřišel tvůj čas.“

„Promiňte, ale můj čas? Co tím myslíte?“ zeptal jsem se, ale starý čaroděj si opět hleděl jen své práce. Házel do kouřícího kotlíku byliny, co jsem mu přivezl a s velice soustředěným pohledem si opět něco mumlal. Nepřišel můj čas, co tím mohl myslet? Že by pro mě měl další práci? Přesto, že byl tento argument uspokojivý a na chvíli mě uklidnil, něco mi napovídalo, že tomu tak nebude.

Po nějakém čase, kdy jsem už z dlouhého sezení v křesle necítil spodní polovinu těla, se čaroděj rozmohl na několik smysluplných slov, nebo spíše zamyšlených otázek ve smyslu: „kde to jen bylo? Kam jsem to mohl dát? Před chvíli jsem tu věc viděl…,“ a jiné tomu podobné.

„Promiňte, ale hledáte něco?“ otázal jsem se, stále sedíce v křesle. Čaroděj se ke mně znovu překvapeně otočil, nejspíše stářím zapomněl, že má návštěvu.

„Bez té věci, to nedokážu dodělat!“ rozhodil rukama. Jeho výraz zračil, že je opravdu zoufalý.

„A co jste ztratil?“ pokusil jsem se zvednout z křesla, což se jevilo skoro jako nemožné a z nedůvěry k vlastním nohám, jsem se při pohybu přidržoval okolního nábytku. Čaroděj, který zatím obrátil naruby všechny papíry na jeho stole, si začal opět něco brblat, ale tentokrát jsem dokázal zaslechnout pár slov o ztraceném talismanu, který nutně potřebuje. „Vy hledáte talisman?“ optal jsem se pro jistotu a vzpomněl si na předmět, který mi darovala hostinská a co stále byl v mé kapse.

Čaroděj na mě podezřívavě pohlédl, „kdo ti o tom řekl?“ vyštěkl.

„No, vy přece…“

„Já jsem nic takového neřekl!“ ohradil se pan Toweo v ruce náhle držící dýku, která předtím nejspíše ležela na stole.

Trochu jsem se kulhavým krokem vzdálil. „Promiňte, nechtěl jsem se vás nějak dotknout,“ brebtal jsem se snahou čaroděje uklidnit. „Víte, čirou náhodou u sebe jeden takový talisman mám. Vůbec jsem jej nepoužil, vlastně jsem jej dostal chvíli než jsem se vypravil za vámi,“ pokračoval jsem v drmolení, když jsem si všiml, že se čaroděj s dýkou stále přibližuje. Stařec však znenadání zastavil a na jeho tváři se objevil úsměv.

„Náhodou dostal? To je znamení!“ pronesl mírně důležitě a gestem mě hned lákal ke kotlíku. Když se mi po chvilce povedlo ke kotlíku dostat, mohl jsem zahlédnout bublající brčálovou tekutinu, ve které plavalo vše možné.

„Co to je?“ zeptal jsem se mírně znechuceně a vysloužil si tak od čaroděje odstrknutí od kotlíku.

„To je panáčku lektvar.“

„A k čemu je dobrý?“ zeptal jsem se nechápavě a podrbal se na zátylku. Lektvary nejsou zrovna moc běžné. K tomu, aby fungovaly je zapotřebí spoustu faktorů, jak jsem párkrát slyšel. Závisel na tom nejen správný postup, ingredience, ale také třeba roční období, či určitý čas. K čemu se tedy tento starý čaroděj patlal s tak nechutně vypadajícím a zapáchajícím lektvarem?

„Ty lidi jsou tak hloupí,“ zahuhlal čaroděj slova, která se mě dotkla, „co je dnes za den?“ zeptal se dřív, než jsem stačil říct něco na svoji obranu. Při jeho otázce jsem se zarazil a na chvíli se zamyslel. Co je na dnešku výjimečného?

„Přeci svátek poutníků!“ odpověděl za mě netrpělivě čaroděj, „tak hloupí, tak hloupí…“

Ach jistě, jak jsem mohl zapomenout. Svátek, který je jen jednou za 395 dní. Den, kdy se toulající duchové setkávají na místech, která mají vysokou magickou aktivitu. „A proč jste si vybral zrovna svátek poutníků? Chcete tím lektvarem snad přivolat Smrt?“ pronesl jsem s ironií v hlase, ale čaroděj nadšeně přikývl. „Počkat, co prosím?“ zaskočený nad starcovým nadšením.

Nadšení čaroděje odešlo stejně jako přišlo a vystřídalo jej smutek. „Už mě to nebaví,“ pronesl vyčerpaně a znovu vařečkou v kotlíku zakroužil.

„To se dá pochopit. Celé roky jste v oblasti, kde žijí lidé, kteří vám zrovna moc nevěří…ale proč zrovna smrtící lektvar?“

„Protože se bolesti bojím!“ přiznal poraženě čaroděj, který měl všeho toho vysvětlování zřejmě dost.

„Ale ta k smrti patří. Bolestí jí vzdáváme úctu a respekt,“ odvětil jsem, ale čarodějovy účely tím nezměnil.

„Dejte mi ten amulet a můžete odejít,“ napřáhl pan Toweo zvrásněnou dlaň. Na vteřinu jsem se setkal s jeho odhodlaným pohledem. Nechtěl jsem mu talisman dát, ale zůstávat tu déle jsem zapotřebí také neměl. S povzdechem jsem z kapsy kabátu vylovil darovaný talisman a poté jej vložil do starcovy dlaně. Ten dlaň okamžitě sevřel a bez mrknutím oka se obrátil ke kotlíku.

Nechtěl jsem spatřit toho podivného starce, jak se mrtvý tetelí nad tím, že je mrtev, proto jsem neváhal a obrátil se k němu zády. Chtěl jsem co nejrychleji zmizet, avšak znecitlivělé končetiny mi v tom bránily. Pohyb se najednou zdál nemožný, a tak jsem mohl zaslechnout tiché šplouchnutí. Zatnul jsem zuby a udělal pár malých kroků blíže ke dveřím, když mnou projela prudká bolest. S výkřikem jsem pohlédl na ruku, která se teď začala koupat v krvi. Mé krvi. Instinktivně jsem zraněnou ruku, u které jak jsem později zjistil byl amputován prsteníček, přivinul k tělu a otočil se k čaroději. Ten stál vzpřímený s výrazem podivně uspokojeného, dle mého šíleného, v jedné ruce pevně držící zakrvácenou dýku, připravenou opět k útoku a ve druhé měl talisman.

„Jediná věc, co mi chybí k tomu, aby to fungovalo,“ pronesl energicky, „je oběť.“

Bolest mi otupovala všechny smysly i zdraví rozum. Co to říkal? Oběť? Ne, to se musel splést, sám je celý popletený. Promlouvaly ke mně myšlenky, avšak všechny jsem je po dalším útoku dýky zavrhl, a tak tak se dýce vyhnul.

„Bolest k smrti přeci patří, nebraň se jí,“ promlouval ke mně, jako smyslu zbavený čaroděj, načež následovaly další útočné výpadky. „Vzdej jí respekt, vzdej Smrti úctu, když stojí před tebou,“ pokračoval dál. Jeho hlas se do mě zabodával místo dýky, které jsem se zdařile stále vyhýbal.

On mě opravdu chce obětovat! On chce zemřít bez bolesti. Já tu budu trpět! Mé myšlenky ve mně burácely. Když jsem zaznamenal další útočný výpad, má zdravá ruka uchopila pevně rukojeť dýky a vytrhla ji v záplavě adrenalinu starci.

Zaslechl jsem křik. Bolestný křik. Až po chvilce jsem si uvědomil, že starý čaroděj leží bezvládně na zemi. Celý roztřesený jsem upustil dýku, která dopadla na zem zanechána za sebou krátkou řinčivou ozvěnu.

Klesl jsem k zakrvácenému tělu starce. A spatřil několik bodných ran, které jsem mu způsobil. Mé tváře zalily horké slzy. Co jsem to udělal? V bolestech nad svojí zrůdností i fyzickou, jsem zdravou rukou uchopil talisman, který byl od starce celý zakrvácený.

Náhle mnou projel chlad. Talisman dopadl na čarodějovo tělo a já si uvědomil, že všechna má tíha opadla. A samotná bolest zmizela také. Zmaten jsem se zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Nic se nezměnilo. Jen na zemi ležela dvě těla – starce a mé.

A mezi ně se ukryl talisman, který dokázal vše živé posílat na druhý břeh.